Curriculum vitae Malby Grafické listy Užitá grafika Výstavy Úvodní stránka

Malíř sváteční všednosti
Dnešek už nemá zájem o objevy ve výtvarném umění. Zdá se, že jich už bylo opravdu dost a prokazatelně dál to vyjetou cestou ani nejde. V jedné televizní rozpravě se mne zeptal Marek Eben, myslím-li si také, že současné umění je v krizi. Odpověděl jsem mu, že jsem přesvědčen, že ve skutečném úpadku a naprosté bezvýchodnosti je pouze nynější výtvarná teorie – zvláště názory kritiků, a také běžná recenzní publicistika. Přitom pod klamnou slupkou převládajících názorů....
 více   

29.04.2010 Medvěd s geniálním štětcem

Sleduje hladinu Berounky před domem. Vodu má rád, ale s mírou. Ta velká mu před sedmi roky surově vkročila do ateliéru. Zimu nesnáší, proto moc nevychází a zdravě se rozčiluje doma. V naštvání nejlíp maluje. Momentálně obrazy zalité sluncem a plné tepla. Malíře TOMÁŠE BÍMA naplno mezi lidi dostane až jaro (a odevzdávky ilustrací ke knize Jiřího Žáčka a taky Petra Davida).

Díváte se ráno po procitnutí do kalendáře?
Ne. Vstávám mezi desátou a jedenáctou hodinou, takže je to naprosto zbytečné. Mám v něm jen poznamenáno, květen – tenisový turnaj v Prostějově, červen – filmový festival ve Varech, srpen – golfový President´s Cup tamtéž, v prosinci Štědrý den a Nový rok. Ale nesmím zapomenout na únor, Jarmila má svátek, narozeniny a máme výroční svatby, ale tohle stejně prošvihnu. Musím dávat pozor i na kontroly na Homolce a kdy letím na Floridu. Na Key Westu jsem si totiž posledně zapomněl kalhoty. Ale jinak se do kalendáře opravdu moc nedívám.

Ani do Kalendáře Tomáš Bím 2009?
Mám ho, ale nedívám se. Už připravuji další na rok 2010.

Ondřej Dudek vás charakterizoval jako lživého, takže opravdu…
Opravdu! Já dělal na letošek i diář, a klidně přiznám, že do něj si zapisuju.

Knihou, co o vás nedávno vyšla taky denně nelistujete?
Zaplať Pánbůh, že jí listuje hodně jiných lidí. Z té knihy mám takovou tichou radost.

Mimochodem, co je správně: skončil „v kalendáři“ nebo má dokonce svůj kalendář!
Asi bé. Ale o kalendáři moc nerozhoduje autor, nýbrž určitá firma, vydavatel… jehož nabídku mohu i nemusím přijmout. Osobně to vnímám jako poctu. Pěkný kalendář je fajn. Proč?

Pak si lidé vystřihnou vaše obrázky z kalendáře, pověsí je v paspartě na zeď a originál si koupit nejdou…
Nad tím jsem přemýšlel po revoluci, kdy byly řadě výtvarníků vydávány pohlednice s jejich díly. Já řešil, jestli kývnout, udělal jsem to, i když mi tím klesl prodej grafiky. Často totiž paspartérské a rámařské firmy pohledy hezky zarámovaly, a prodávaly jako grafiku. Laik to nepozná… A tak je to i s kalendáři.

A resumé?
Říkám, kdo má rád obrazy a grafiku, ten si koupí originál. A kdo ne? Pochopil jsem, že tak se moje tvorba dostane do širšího povědomí, je to jistá publicita. A…

… a můžou vás mít i ti, pro které jste drahý. Jste?
V grafice asi ne. S obrazy se navíc nerad loučím. Co je však dnes vůbec drahé? To je relativní.

Sledujete na internetu, jak si vaše díla stojí v aukcích? Případně přihazujete, když se sám sobě zdáte, že jste pod cenou?
To jde mimo mě, ale nedávno mi volal zájemce, že jedna aukční síň draží většinu mých obrazů a zajímal se, zda ceny odpovídají. Těšilo mě, že vyvolávací cena byla vesměs dobrá.

Nemrzí to?
Občas. Některé věci jsem nechtěl prodat, ale přemluvili mě nebo šlo o nabídku, co se nedala odmítnout. Tak to je. Ale do dražby vlastních věcí bych nešel, ač mi to nabízeli. Koupil jsem tak kolegy, to ano… Nicméně po jedné aukci v pražské galerii mi zavolal kupec, abych ověřil pravost mých obrazů. Byly dost špatné, divím se, že to nepoznali beze mne!

Dolehla na vás ekonomická krize? Mají lidé menší zájem o umění nebo naopak?
Stále si hodně lidí kupuje obrazy protože se jim autor líbí, a jinak přibývá těch, co v umění schovávají peníze, ale to bylo vždycky i před krizí. Já a krize? Dávám si pracovní schůzky v obchodním centru Smíchov, nestíhám, kolikrát se tam ani nedostanu, tak nevím, zda je krize v plném proudu nebo jsem ji ještě nepotkal. Budu se opakovat – bé je správně.

Mluví se hodně o pokleslém umění, že se dnes za umění vydává i „hadr na holi postavený v rohu galerie“.
Ať soudí jiní, co je umění. Ale kdo ví, co je pravé umění! Takových radilů už tady bylo! Vykřikovali, to je kýč, to nekupujte… Pokud se však někomu líbí papírová koule v umělohmotné trávě, ať si ji koupí. Kdo vlastně může říct – co je umění a co ne. Jen si vzpomeňte, kolik se toho v minulosti zatratilo a nakonec to bylo stejně jinak… Ještě že si každý může dělat svobodně, co ho napadne a jen podle svého… Hlavně ať se nevracejí výtvarné komise z dob totality! Já si taky pořizuji věci podle toho, jaký k nim mám vztah, jak mě zaujmou. Mimochodem, řadu ulítlostí mám rád… A kdybych měl své věci vystavovat vedle něčeho, s čím bytostně nesouhlasím, řeknu kurátorovi: děkuji, já ne, tohle je beze mně! I tady mám volbu. 

Jste tolerance sama. I u vás doma „visí“ konkurence?
Ano, mám rád práce svých přátel. I když spousta návštěv si myslí, že na stěnách bude samej Bím. Rád se dívám na práce svých kolegů, ať je to obraz, grafika, socha či karemika, rozhodující je, že je mi s nimi dobře a mám k nim vztah. Prostě, nepořídil bych si Kupku jen proto, že je to on. Navíc, upozorňuji předem, na něj nemám peníze! Ani na toho, co bych nechtěl…

Roztřískal jste už svůj obraz?
Jeden jsem bojovně vyhodil dveřmi na zahradu… A večer, potmě jsem ho pokorně sbíral. Doufám, že mě nikdo neviděl!

Vystavujete v zahraničí, jižních Čechách… a taky vaše výstava zahajovala roku 2007 působení Českého centra v Bruselu.
Zavolali mi z Českého centra, že by rádi, kdybych tam při té příležitosti udělal výstavu. Byla to pocta, a já byl rád. A mimochodem, jižní Čechy jsou dílo náhody. Pravdou je, že v Českém Krumlově mám ateliér, a pro jich Čech slabost! Když byla zmínka o zahraničí, víte, výstavy tady mě těší víc - jsou pro lidi, venku jde o akce pro smetánku.

Kdy jste vystavoval tady, doma - v Letech?
Nikdy. Není kde! Naposledy jsem měl výstavu v Mníšku pod Brdy, v Dobřichovicích, Karlštejně, sem tam někde po okolí… Vždyť tu bydlím hezkou řádku let. Kraj jsem do sebe nasál, a on se odráží v mých obrazech. Něco tam najdete z Bubovic, pak Berounku, golf u Řitky… Miluju fotbalové hřiště kousek odsud, i s tou starou, shnilou a smradlavou klubovnou, kterou však chtějí předělat a postavit tribunu pro tři tisíce diváků, což mě děsí. Ten barák, kde se zastavil čas a má poezii, bych neboural, ale opravil. Bojím se, že spoustu krásných staveb už brzy budeme znát jen ze stárnoucích fotografií, které pak budeme tisknout v našem „vesnickém“ časopise Letovák. Prostě se zapomíná, že i žijeme na vesnici, že to tady má své kouzlo a je to jen kousek od Prahy. Konečně, kvůli té nádherné atmosféře se sem nastěhovala spousta lidí, je tu klid, božsky a někdy mám pocit, že nám z toho chtějí udělat město. S paneláky, stadióny, nekonečnými cyklotrasami či nedej bože se supermarkety…

Do regionu „zapadá“ i přebal na CD a poslední filmový plakát, co jste dělal. CD pro Zdeňka Rytíře, který je z Řevnic a plakát na film Honzy Prušinovského ze Zadní Třebaně.
Obojí byla úžasná práce, zase něco jiného. Přebal na CD byl dárek k Rytířovým narozeninám. Supraphon přebal tehdy odmítl zaplatit, tak jsem se vzdal honoráře, aby cédečko vyšlo. Mám totiž rád Zdeňkovy texty i jeho. Navíc do toho nekecal! A plakát na film „František je děvkař“, byla krásná nabídka od mladých kluků, co chtěli plakát, který se vrací k plakátové klasice. A pak… ten film se mi zdá hodně roztomilej. Poznal jsem zase partu pracovitých nadšenců a moc jim fandím.

Teď pracujete…
… zrovna jsem dostal nabídku z nakladatelství PRIMUS ilustrovat knížku Jiřího Žáčka. Skvělá věc! On jednou dokonce napsal básničku pro mě. Ale nebyl první! Nedávno jsem dokončil pro stejné nakladatelství ilustrace knížky Třetí básně od Petra Davida, k ní nazpívala a namluvila báječné CD Petra Rychlá. To je opravdu zajímavý projekt!

S vaším jménem si každý vybaví hlavně obrazy na téma: parkúrová překážka, létající balón, golf… Jaký máte handicap?
Golf mě učil hrát táta Mirek Navrátil, táta Martiny. Ačkoli byl jinak neruda, mě hrát naučil, a strašně krásně jsme si povídali. Dozvěděl jsem se všechno o Americe, o Martině… Teď už nehraju. Parkúr? To jsem jel jednou za kamarádem na letiště do Bubovic… skvěle tam vařili! Slovo dalo slovo a už jsem cválal na obřím koni. Ale jen jednou! A let balónem? Ten jsem abslvoval už za totality s Honzou Pacákem.

Trávil jste hodiny v ateliéru Jiřího Trnky, nikdy jste nechtěl dělat loutky nebo divadelní scény?
Miluju keramiku, tu jsem chtěl dělat, ale nikdy jsem se k ní nedostal. Nakupuju ji, ovšem svůj kruh nemám, teď mi stačí litografie. A scénu? Tu jsem chvíli dělal pro televizi, ale to šlo bokem. Já hlavně začínal v tiskárně, pak jsem byl v plakátovce, chvíli jsem dělal i parte, potom jsem dělal propagaci pro veletrhy a výstavy jako písmomalíř, lakýrník, tapetář, později jsem se dostal i k samostatné realizaci. Vedle toho jsem působil jako výtvarník SDS Reduta a Supraphon. Přitom jsem se potkával s výtvarníky, kteří tu či onde tiskli katalogy, na nichž jsem se také podílel. Bylo toho víc, co jsem zkusil, než jsem se začal živit jako výtvarník… Mimochodem Trnka, to byla úchvatná persóna a celé to jeho studio bylo plné fantastických a pracovitých lidí, kteří mi pomohli udělat první kroky do výtvarného světa. A co je důležité, byl tam taky můj táta, a díku tomu jsem tam měl dveře otevřené…

Přiznáváte, že jste samouk. Na druhé straně je určitě příjemné slyšet od prezidenta republiky, že mu doma na zdi visí vaše obrazy, že vám výstavy otevírá premiér.
Ano, je to milé a pěkně se to poslouchá. Navíc, prezident je pro mě hlavou státu, autoritou, mám ho rád… Já a samouk? Kecy v kleci, jedním uchem dovnitř a druhým ven. Za bolševika mi dávali záhul za to, že nemám výtvarnou školu, toho jsem si vyslechl dost! S výstavami to bylo slabé a výtvarné komise mě drtily. Když nad tím nyní přemýšlím, tak za to, co jsem, vděčím otci, který mě přivedl k umění, ke knížkám… O tom se mi těžce mluví, je to hodně o pocitech, táta byl velký dobrák a moc mi dal.

Bímovské obrazy jsou životabudič, „nešolíchají“ barvy. Jakou máte vlastně rád?
Modrou, zelenou a žlutou. I to je pocitová náklonnost. Teď k nim přibyla ostrá červená. Ale kvůli kombinaci barev mě nechala na učilišti jedna paní profesorka propadnout. Říkala, že má kombinace červená a zelená k sobě „ze zákona“ nesmí. Po letech jsem ji potkal v Hollaru, hnala se ke mně, a brala to zpět… Když to tak vezmu, já měl vůbec kliku na lidi!
(šm)

Kdo?
Malíř, grafik a ilustrátor Tomáš Bím se narodil v Praze roku 1946. Považuje se za samouka, nestydí se za to, že nemá výtvarnou školu. Nedostal se na ni z kádrových důvodů, absolvoval odborné polygrafické učiliště. „Bylo to skvělé, měl jsem štěstí na bezva učitele (J. Med) a taky jsem neměl nejlepší známky,“ říká. Pracoval jako písmomalíř a lepič fotografií na stadiónech, pavilónech FLORY Olomouc, BVV Brno, na Země živitelce v Českých Budějovicích… Učil se osobně od Jiřího Trnky, Kamila Lhotáka, Oty Janečka, Františka Tichého, Jana Smetany, atd. V prvních letech tvorby se zaměřil na užitou grafiku, časem se přidala volná grafika (kresba, ilustrace a suchá jehla). V poslední době se věnuje hlavně malbě. Je autorem více než padesáti výstav doma i v zahraničí, a držitelem ocenění za drobnou grafiku v Dánsku a Polsku. Ilustroval řadu knih a časopisů, spolupracuje s televizí, filmem, je tvůrcem oceňovaných ex libris a plakátů, a jeho tvorba je zastoupena v řadě uměleckých sbírek po celém světě. Aktuální výstavy: Otevřené dveře (Plzeň 2008), České centrum v Bruselu (2007), Rozmarné léto (Mníšek pod Brdy 2007) Malíř sváteční všednosti (Praha 2006)…

(otištěno Květy, 2009)

TOMÁŠ BÍM
nar. 12. 11. 1946 v Praze;

absolvent učiliště Středočeských tiskáren v Praze; od roku 1999 člen SČUG Hollar; 
studia:
Odborné polygrafické učiliště, knihtisk, 1962, 1965, soukromá; stipendia: Kunstverein Osnabrück e. V., SRN, 1983;

více